Život s alkoholikom...

11. dubna 2015 v 20:40 | Delaloth |  Téma týždňa
Toto bude veľmi, veľmi ťažká úloha, napísať tento článok. Ale mám pocit, že to musím zo seba dostať. Musím sa niekomu vyrozprávať. A táto téma týždňa je nato viac než vhodná, keďže práve spomínaná osoba ma mučí a ja s tým nemôžem nič urobiť. On to má dovolené.

V tomto článku vám bude umožnené nazrieť do môjho života z veľkej časti. Dozviete sa niečo, čo vedia asi dve osoby okrem mojej najbližšej rodiny. Dokopy štyri osoby. Nevravím to nikomu, pretože prečo by som mala? Ľudia by ma odsúdili, matka by mi nikdy neodpustila, že som nedržala jazyk za zubami a môj otec by ma rovno zabil. Presne tak, nevymýšľam si. Možno by to nespravil fyzicky, ale psychicky by ma umučil až k smrti a to by nemusel na mňa vytiahnuť ani zbraň, ani na mňa položiť ruku. Keď príde naňho, som absolútne bezmocná.


Narodila som sa do pomerne chudobnej rodiny. Moji rodičia už jedno dieťa mali a nejako som sa k nim prilietla aj ja. Žili sme v maličkom dvojizbovom byte, kde bola len jedna manželská posteľ a stará drevená posteľ, kde spal môj brat. Čiže asi do siedmich rokov som spala v manželskej posteli medzi mojimi rodičmi. Nemali sme peniaze ani priestor na novú posteľ, dvojposchodová neprichádzala do úvahy. Pamätám si, ako som sa budila zničená, pretože sme na jednej posteli boli traja, môj otec bol už tak či tak mohutný a ja medzi nimi som nemala dostatok miesta. Preto neskôr otec začal spať v obývačke na starom rozprášenom gauči, len, aby sme sa všetci mohli vyspať. Mama pracovala od rána až do večera, otec často odchádzal do práce do zahraničia. Musím povedať, že keby pracoval a žil iba doma, tu niekde v okolí, zbláznila by som sa. Pretože jeho neprítomnosť je to jediné, čo ma drží pri zmysloch. Tak to vždy bolo a aj bude.

Nepamätám si veľa zo života s ním ako malé dievča. Nepamätám si mnoho zo života v tom príšernom byte. Zvyčajne si spomeniem iba na krik, buchnutie dverami, rozbitie skla, ďalší krik. A to ma mrzí, pretože verím, že som v tom byte zažila aj pekné momenty. Lenže tie zlé všetko ostatné prevýšili.

Môj otec je alkoholik. Tak, povedala som to (teda napísala). Možno sa to tak nezdá, ale je nesmierne ťažké tú vetu čo i len napísať. Pretože moja matka mi vždy vravela, že ho tak volať nesmiem, pretože on má od alkoholika ešte ďaleko. Lenže to bolo pred siedmimi rokmi a dnes je to alkoholik ako vyšitý. A ja by som ho tak nazvala aj omnoho skôr, keby som sa po vyslovení tejto vety necítila tak previnilo. Cítim sa previnilo už len pri písaní tohoto článku, pretože mi príde nazvať ho bezcitným alkoholikom kruté. Lenže je to pravda. Je to odporná pravda a ja si to konečne musím priznať.

Nikdy ma neudrel. Nikdy na mňa nesiahol ruku a mala by som byť rada, že sa to nikdy nestalo. Som jeho malé dievčatko a miluje ma. Preto sa nenávidím zato, že nenávidím jeho. Lenže on ani nevie o tom, ako veľmi mi ubližíl. Nechce a nedokáže si vypočuť pravdu a ja ju nedokážem povedať. Je nesmierne tvrdohlavý i keď je triezvy. Je výbušný, protivný, nedokáže nikdy človeka pochváliť, iba ho zhadzovať. Nikdy sa mu nič nepáči, po každom kričí a je takmer neustály nepríjemný. A to ani nemusí byť v tej chvíli opitý. Lenže hneď, ako si vypije, jeho zlé vlastnosti sa zdesaťnásobia a dobré vlastnosti sa potlačia niekde do hĺbky, odkiaľ ich najbližších pár dní ani nevytiahne.

Sme chudobní už dosť i bez jeho alkoholických výjazdov. Môjho brata drží na škole iba štipendium a to, že si našiel vlastnú prácu. Musel sa naučiť žiť samostatne, pretože ho moji rodičia nie sú schopní zaistiť. Nemáme na auto, na nový televízor, počítače platíme vždy na splátky. Nevravím, že sme úplne na mizine, ale keď ide o peniaze, rodičia sa musia riadne obracať, aby aj mne zaistili budúcnosť na vysokej škole. A aj z toho mála, čo máme, tretina (keď nie polovica) ide na otcov alkohol a cigarety. Pretože okrem alkoholu sa nedokáže vzdať ani nikotínu (ani ma nenechajte začínať o jeho cigaretách, o jeho neschopnosti fajčiť na balkóne, ale rovno v obývačke, čo ničí pľúca nie len jemu alebo aj každému okolo neho, hlavne mojej matke). Je pravda, že bez jeho príjmov by sme boli už dávno bezdomovci, ale ani s ním nežijeme v paláci. Preto je najlepšie, keď je ďaleko v práci, kde je niekoľko týždňov, dokonca mesiacov a domov sa nevracia. Pretože vtedy je každý spokojný. Je smutné, že sa teším na jeho odchod a začnem cítiť strach vždy, keď mi mama oznámi, že sa vracia.

Týždne bez neho sú raj na zemi a týždne s ním sú peklo. Peklo plné kriku. Vždy mi navalí kopu práce a pri každej chybičke som bezcenná a sprostá krava. Nadávky sú u neho na dennom poriadku. Je možné, že sa niekedy ospravedlní, ale v tom momente cítim k nemu taký obrovský odpor, že aj to najvernejšie ospravedlnenie nič nezmení. Nemôžem povedať nič. Nemôžem povedať, že sa mi niečo nepáči, že mi niečo nie je príjemné, musím jednoducho spraviť všetko, čo mi nakáže. Keď vás zobudí zo spánku a donúti vás nalievať jemu a jeho rovnako spitému kamarátovi, ktorého dotiahol neskoro večer domov, ďalšiu hodinu vodku, núti vás ich obsluhovať ako slúžku, keď na druhý deň máte školu, musíte len prikývnuť a poslúchnuť.

Kvôli nemu som taká uzavretá. Kvôli nemu mám sebavedomie na nule. Vždy som predsa bola v jeho očiach to sprosté decko, ktoré to v živote ďaleko nedotiahne. Jeho slová, že si nikdy nikoho nenájdem a keď aj, tak jedine nejakého tučka ako som ja, si pamätám, akoby mi ich povedal včera. A najväčší kompliment od neho boli slová, že ma má rád aj keď som tučná a škaredá, i keď som tupá a môj muž bude musieť všetko robiť za mňa.

Nedokážem sa ľuďom otvoriť, bojím sa dotyku, žijem v neustálych depresiách. Nikdy som nemala vzťah, muži sú pre mňa tabu a to všetko len preto, lebo som mala a mám zlý mužský vzor. Keď mi povedal, že som tučná, schudla som 28 kíl. Keď mi povedal, že som tupá, učila som sa ešte viac a začala nosiť domov samé jednotky. Lenže stále som škaredá, stále som sprostá, stále som len to nesmelé decko, ktoré "má rád", i keď je aké je. Matka ho často obraňuje, hovorí mi o tom, že on sám mal príšerné detstvo a nedokáže prejavovať lásku. Po jej slovách sa ho snažím znášať a mať rada. Lenže ja to nedokážem. Nedá sa to. V mojom srdci sú príliš veľké rany a ona ho môže milovať aj so všetkými jeho chybami, ja to jednoducho neviem.

Neviem, ako to môj brat všetko zniesol. Pretože oproti nemu ja žijem v raji. Ja som ockovo dievčatko. Jeho už otec udrel, začal ho dusiť, keď sa snažil ochrániť mamu, ktorá mu odmietla dať ďalšie peniaze. Na jeho narodeniny sa otec opil a potom mu vynadal do ko***ov. Vždy počúva, že ja som to lepšie dieťa ako on. Asi som vyhrala tým, že som dievča. Lenže asi nie som dostatočne silná, aby som to vydržala ako môj brat. On je teraz ďaleko od domova, začal odznova. Zmena mu prospela. Ja musím namiesto neho len čakať, kým otec znovu pôjde do práce. Malo by to byť skoro, čiže dobré časy sa blížia. Vždy si hovorím, že o chvíľu odídem. Že o chvíľu začnem tiež odznova. A len to ma núti ísť ďalej.
 


Komentáře

1 Egoped Egoped | E-mail | Web | 11. dubna 2015 v 20:53 | Reagovat

To je smutný příběh :/

2 klaslark klaslark | 25. dubna 2015 v 20:18 | Reagovat

Jsem ráda, že se naši rozvedli. Vypadalo by to stejně. Zůstaň silná.

3 Marie Marie | Web | 29. dubna 2015 v 10:03 | Reagovat

No, si spoluzávislá, čo ti poviem. :)
Skús ísť na mítingy al-anon :) to pomáha. Odosobniť sa od toho a žiť svoj život nezávisle od závislého v tvojej rodine.
Nejdem ti o tom vykladať viac, ale o problematike závislosti niečo viem aj z prvej sooby, tak ak by si chcela poradiť, čo aby si mohla žiť pekný život, ozvi sa mi na mail mary_leen@rocketmail.com

4 Mersmerize Mersmerize | Web | 29. dubna 2015 v 10:34 | Reagovat

Klobouk dolů nad tvým psaním, přečetla jsem od začátku až do konce a je mi z toho fakticky úzko. Klobouk dolů i nad tím, co všechno doma musíš snést, protože upřímně - já si něco takového prostě nedokážu představit. Jsem z naprosto opačného pólu výchovy a rodiny, kdy rodiče sice nejsou milionáři, nikdy jsme nežili v přepychu a luxusu, ale v normálním baráčku (po jejich rozvodu já s maminkou v bytě, k tátovi dodnes o víkendech jezdíme se sourozenci na vysočinu na chaloupku) a nikdy jsme neměli jediný podobný problém. Je mi úplně hloupý to psát a mít takový super dětství, když vím, že jsou na světě i děti a dospívající, kteří to mají o dost těžší a vlastně za to nemůžou.

To je na tom asi to nejhorší - když se dospělý ocitne vlastním přičiněním v problémech, dá se to přejít, protože je to jeho chyba a zkrátka si to musí "vyžrat". U dětí je to ale něco nepochopitelnýho, protože dítě skutečně za nic nemůže - nemůže za to, jaké má rodiče a kam se narodí.

Hodně se mě to dotklo, protože jsem sama teď v jiném stavu, v 7. měsíci a po přečtení jsem si řekla, že tohle bych, jako matka, nechtěla a nemohla nikdy dopustit.

Asi nic nemůžu napsat, aby tě to nějak podpořilo nebo ti to vyloženě pomohlo. Jen to, že máš naprostou pravdu v tom, že má cenu jít dál, protože časem můžeš začít sama od začátku, máš tu motivaci. I přes to, co ti otec říká, si určitě najdeš přítele, s kterým budeš šťastná a spokojená - to bych ti moc přála! Nemluvě o kamarádech a třeba i dobrém zaměstnání, které tě bude bavit. Zkrátka - člověk musí vidět to dobré a být optimista, jinak by se z toho musel zbláznit! :)

5 el el | 29. dubna 2015 v 10:35 | Reagovat

Viem o čom hovoríš, sama som si skúsila život s alkoholikom. Máš to veľmi ťažké, a prajem ti veľa sily, aby si to dokázala zvládnuť a svojmu otcovi raz odpustiť.

6 necroparanoia necroparanoia | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 11:57 | Reagovat

To musí bejt hodně těžký. Chce to aby se tvoje mamka rozvedla, protože to pro ní musí bejt taky dost záhul, a nebo abyses osamostatnila. Jiná možnost není, než tě to zničí psychicky a i fyzicky. Hodně štěstí :)

7 Christina°_° Christina°_° | Web | 29. dubna 2015 v 14:04 | Reagovat

Jako kdybych četla vlastní vzpomínky. Tohle se mi stalo taky! Skoro všechno odpovídá. Jsem ráda, že moji rodiče už nejsou spolu, ale táta má teď přítelkyni a taky se s ní stalo pár věcí, které si budu pamatovat navždy. Já jsem na střídavé péči. Týden máma, týden táta (bydlí blízko u sebe). Jednou když dělal opravdu hnusné věci, které mi připomněly mé dětské časy (byli mi asi 3 roky), tak jsem se vypovídala babičce, že už k němu chodit nechci a chci být jen s mámou. Čekala jsem, že mě podpoří a něco tátovi řekne. Jenže babička mě brala jako zrůdu, která se chce vykašlat na vlastního otce a byla jsem prostě já ta špatná. Nebudu to tady vypisovat celé, ale jsem ráda, že už je to celkem v pořádku a nechci aby se teď něco měnilo. Hodně štěstí! Buď silná. Vím, že je to těžké, ale musíš se držet. Držím ti palce:)

8 nefrisim nefrisim | 29. dubna 2015 v 14:24 | Reagovat

Já svoje trable řeším v řádcích - buď je píšu, nebo čtu. Rodinné potíže mám ale spíše jiného druhu. Naši, zvláště mamka, jsou blázni do zdravé výživy. Místo normálního života tráví hodiny zjišťováním informací, přednáškami a všemi těmito "důležitými" věcmi. Tohle začalo tak před čtyřmi lety. Od té doby mám pocit, že je tak nějak ztrácím, i když mě mají pořád rádi. Není se co divit, že nenávidím zdravou výživu...

9 Sayuri Sayuri | Web | 29. dubna 2015 v 14:59 | Reagovat

Mrzí ma, že to máš takto ťažké. Viem, čo si si prežila, ja som si to prežila tiež len z druhej strany, v našej rodine bola alkoholička moja matka. Našťastie ked sme na to prišli, vyhodili sme ju z našej rodiny a už som ju dobrých 10 rokov nevidela. Viem, aké ťažké je dívať sa na ľudí, ktorí sú opití a ešte k tomu, ked nejako vyvádzajú. Ale ako vravíš, netreba to vzdať. Treba ísť dalej, raz bude lepšie. Budem ti držať palce, aby si to zvládla a vydržala :)

10 surpan surpan | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 15:15 | Reagovat

Je třeba vydržet, i když se to těžko poslouchá. Pak se odstěhuješ jako bratr a budeš si žít svůj vlastní život, osamostatníš se.
Bude to velká změna a uvidíš, že ten průšvih v dětství přejdeš. Nezapomeneě, ale bude to už za tebou. Začneš znova a uděláš vše proto, aby jsi byla jiný rodič.

11 Callia Callia | Web | 29. dubna 2015 v 15:49 | Reagovat

Jako bych četla svůj vlastní příběh. Tedy... S pár rozdíly. Můj bratr je mladší. O tři roky. A můj otec, když je střízlivý, není zase tak hrozný. Dá se s ním mluvit a naštěstí mě nijak neuráží. Bohužel... K matce se chová naprosto jinak. Uráží ji, směje se ji a neustále říká věty, které potom vedou k hádce. Mám pocit, že jsem nezažila jeden jediný týden, kdy by se ti dva nehádali. Naštěstí jsem teď na intru, takže jsem doma pouze na víkendy. Nechci to tady vypisovat, jelikož komentuju TEBE a TVŮJ příběh a ne sebe... Takže jediné, co ti poradím je: Vydrž. Je to těžké a vím, že jsou chvíle, kdy chceš prostě skončit. Ale musíš si říct, že svět... že život prostě stojí za to vydržet. A až budeš starší, půjdeš pryč. A začneš znovu. A pokud ne... Pokud bude jakýkoliv důvod, že neodejdeš, musíš si prostě zpříjemnit svůj život v tom pekle. Musíš najít světlou stránku v největší temnotě. I když máš pocit, že nic takového není.
PS: Já jsem nějaké své vzpomínky a kousky života zapsala do povídky. Kdyby si chtěla, je u mě na blogu- Veram story. Ano, teď vím, že to vypadá jako obrovská reklama, ale jen chci, aby si věděla, že v tomhle nejsi sama. :)

12 Claire Claire | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 16:17 | Reagovat

To je hodně smutné.

Můj táta byl dřív také alkoholik, každý den se vracel domů snad se čtyřmi promile v krvi, řval na mámu, na mě. Několikrát ji i praštil. Pak se máma odstěhovala, rozvedli se. Já přestala tátu na pár let vídat.
Teď se občas scházíme, ale i tak náš vztah zůstává dost chladný... Co taky čekat, jemu samotnému zabralo více jak dva roky, než se mi omluvil, jak se choval.

Je to hrůza, nejde to zapomenout, ale jde se z toho vymotat. Zkrátka člověk musí zatnout zuby a při první příležitosti vypadnout.

Přeji ti hodně trpělivosti a vůle, potřebuješ obě nemálo.

13 Olja:) Olja:) | Web | 29. dubna 2015 v 20:31 | Reagovat

tenhle článek pro tebe musel být opravdu složitý. Ale třeba se ti aspoň malinko uleví,že jsi to mohla takhle vypsat ze sebe. Strašně mě mrzí,že některé děti si neustále stěžují an své rodiče přitom ani neví,co vlastně mají a za co by některé jiné děti dali všechno. Opravdu tě obdivuji za to,že to takhle zvládáš,musí to být fakt těžké. Držím palce aby jsi to nějak zvládla než budeš mít možnost někam vypadnout a žít konečně v klidu a bez strachu. Drž se!! :)

14 bludickka bludickka | E-mail | Web | 29. dubna 2015 v 20:46 | Reagovat

Taky nemám moc příjemné vzpomínky na dětství a dospívání s rodiči. A taky všichni tvrdili, že moje máma není alkoholička. Tak dlouho, dokud po spoustě let neskončila na léčení. Ale to co se všechno stalo, už stejně nic nesmaže.. a bylo toho mnohem víc než urážky, apod. Podle všeho už jsi starší, takže bych ti radila co nejdřív se osamostatnit. Ale následky si člověk ve svojí psychice nese stále.. chce to na sobě pracovat, popřípadě začít s nějakou terapií.

15 So3ra So3ra | Web | 29. dubna 2015 v 21:54 | Reagovat

Nic horšího než nepohoda doma neexistuje. Děvče je mi tě líto a mrzí mě čím si procházíš. A bohužel také vím čím si procházíš, jsem ráda že mám rozvedené, protože společný život s mým tátou pod jednou střechou se mi z vysoka protiví. Jak jsem byla malá tak jsem mámy ptala proč lidé pijí a ona mi odpověděla, protože jsou zlé časy. Lídé chtějí zapomenout na vše zlé a bohužel nevidí jiné možnosti. Tvůj styl psaní a tvé srovnané myšlenky jsou dech beroucí! A právě proto bu´d na sebe pyšná že se i přes tohle všechno z tebe stal takový člověk! :)

16 Vittani Virentem Vittani Virentem | Web | 29. dubna 2015 v 22:22 | Reagovat

Vím, jak je těžký s někým takovým žít.
A prosím, už jen kvůli sobě - nevzdej se. A když bude nejhůř, myslím že i Tvůj bratr by Tě mohl vzít k němu domů.
Drž se.
Hodně štěstí, pevné nervy... hlavu vzhůru, jednou bude dobře.

17 Margareth Margareth | Web | 29. dubna 2015 v 22:53 | Reagovat

Příběhů plných alkoholu je plno. Nejtěžší je v tomhle bod zlomu, kdy se něco stane a člověk už se nemůže dívat dál stejnýma očima. Přeji hodně brzký coming out.

18 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 6. května 2015 v 21:45 | Reagovat

Tento článek by si zasloužil více komentů, více podpory, ale já jsem taková, že bych ti ji asi nedokázala dát- nebo by to nebylo upřímné a to by bylo horší. Neumím tě oblažit jednou větou, ale kdyby ti bylo smutno a nikdo nebyl, klidně mě kontaktuj přes Facebook nebo e-mail (mám kontakt na svém blogu), mám s tím už mnohé zkušenosti, takže si piš, že to nezneužiju.
Pro tuto chvíli ti mohu poradit jen jedno- kdyby to bylo opravdu špatné, zkus nějakou linku bezpečí nebo nějakou poradnu pro tyhle případy. Stačí jim zavolat a chvíli si popovídat, myslím, že by to mohlo pomoct aby ses tolik nedusila, je to totiž anonymní, takže se není čeho bát. Drž se, kotě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama